Dějiny výroby - terakotové květináče, zahradní sochy a další

Počátky výroby terakotových produktů jak je známe dnes, sahají daleko do minulosti. Asi nejstaršími příklady toskánských kameninových dlaždic, o kterých víme, jsou cihly a střešní tašky pocházející z 11. století v oblasti Chianti.

V průběhu 15. století došlo k navázání vztahu mezi Imprunetou a Florencii, kdy právě peci z Imprunety pracovali na výrobě kameniny pro nejdůležitější florentské kláštery, jako jsou Sant'Ambrogio, La Santissima Annunziata, Santa Trinità a taky nemocnice Santa Maria Nuovo a Innocente.

Zároveň se taky vyvinulo první povědomí i o estetické hodnotě terakoty a začaly se tak vyrábět i sochy a vnitřní a vnější nábytek.

Během 16. století se řemeslníci začali specializovat na výrobu nádob na olej a citrusových plodů. Zahájena byla také výroba speciálních dlaždic zvaných soppani, které se používaly k zakrytí vnitřních stropů paláců. V této době se také zintenzivnila výroba dekorativních předmětů pro zahrady, nádvoří a palácové fasády.

Florencie byla také mezi prvními, která architekturu používáním odhalených cihel oživila svou architekturu. Během 17. století byla technika již natolik zdokonalena, že na hlínu byl dokonce nanášen lak, aby byla zajištěna vodotěsnost a hygieničnost nádob.

Obzvláště plodným obdobím pro výrobu pálených cihel bylo období mezi dvěma světovými válkami, kdy racionalistické architektonické teorie oceňovaly její funkční, ekonomickou a flexibilní povahu. Jedním z příkladů florentské racionalistické architektury je School for Aerial Warfare v parku Cascine, kterou navrhl Raffaello Fagnoni v letech 1937 až 1940.

V průběhu 40. let 20. století pálená cihla nahradila železo a využívala se hojně ve válečném průmyslu. Výroba se zaměřila na brány, zábradlí, lavičky a další terakotové veřejné městské vybavení. Od sedmdesátých let pak byla pálená cihla nejběžnějším materiálem používaným k restaurování starých vil a starodávných statků, ať už se jednalo o povrchové úpravy podlah, zdí, nebo o dokončení dekoračních honosných váz, tradičně využívaných pro korunování obvodových zahradních zdí.

Pálená cihla není v historické architektuře příliš rušivá a ve skutečnosti dodává moderní architektuře tradiční charakter. V současné době se terakota hojně používá jak pro praktické, tak estetické účely, a dodala tak cementu a omítkám budov výrazný nádech barvy.

Díky svému „přirozenému“ a přírodnímu charakteru je terakota považována za dokonalého prostředníka mezi architekturou a přírodou. Každý, kdo si shora užil panorama Florencie nebo jiných toskánských měst, si jistě všiml hlavní vlastnosti, která tomuto panoramatu dominuje: teplá červená barva kachlových střech, která po celá staletí svědčila o úzkém vztahu mezi terakotovým uměním a regionem: je starověký ale zároveň moderní.

#vyroba #dejiny #terakota #toskansko #handmade #rucniprace #kvetinace #tuscanylux #tuscany